Ostrov Lastovo je pro české freedivery vzdálenější z Chorvatských ostrovů a na cestě typicky strávíte 20 hodin. Za obdobný čas může cestovatel dorazit do mnohem exotičtějších lokalit, než je Jadran. Důvodů proč se na Lastovo opakovaně vracíme je vícero.

Stále to je Jadran dostupný osobním automobilem a tedy bez hmotnostních limitů, ale jedná se o přírodní park bez typické letní masivní invaze turistů. Zároveň se nejedná o až tak izolované ostrovy jihu jako jsou Sušac a Palagruža nebo na severu maličký Porer, jehož celé pobřeží obejdete maximálně za 10 minut. Lastovo nabízí zázemí malých městeček Ubli, Pasadur, Lastovo s dobře zásobenými obchody a zároveň zde naleznete velmi odlehlé robinsonády s působivým výhledem i atmosférou, kde na jiného člověka nenarazíte celý den.

Zajímavých potápěčských lokalit je na ostrově hned několik. Nachází se zde několik vraků, ale musím přiznat, že pro nás freedivery nejsou úplně nejvhodnější. Pravděpodobně nejzajímavějším vrakem v okolí jsou zbytky obchodní plachenitce pocházející z období 200 let před Kristem nedaleko severního břehu ostrůvku Saplun v hloubce 28-33m. Nás jako freedivery zaujaly zejména místní jeskyně. Z nichž jedna je sice hůře dostupná, pokud tedy nejste na Lastovu lodí, ale nabízí úžasné prolézačky, čtyři různé vchody, „epické“ pocity a čerstvý vzduch uvnitř dvou domů vzájemně propojených krátkou suchou uličkou. Tato jeskyně se jmenuje Medjedina místními často odkazována jako Velka Medjedina a jak pojmenování místních napovídá, tak existuje i Mala Medjedina, která je naopak snadno dostupná i zajímavá, ale její atmosféra již nedosahuje úrovně „velké“ Medjediny.

Jeskyně Medjedina dostala realtivně dost prostoru ve videu z naší návštěvy ostrova v roce 2017 a tak si dovoluji odkázat na toto video (viz 1:52 odkazovaného videa). Z těchto záběrů si asi potenciální návštěvník udělá rychleji vlastní představu o jeskyni a pravděpodobně také o malebnosti městečka Lastovo, které následuje po záběrech z jeskyně. V případě, že se vydáte do jeskyně vlastní silou „šnorchlovací“ metodou podél břehů z mola majáku Struga, tak očekávejte téměř celodenní výlet. Po cestě do jeskyně narazíte na zajímavá místa, z nichž jedním je i zátoka Uska (úzká zátoka), kde při troše štěstí máte šanci potkat karetu. Této zátoky můžete také teoreticky dosáhnou pěšky suchou nohou z campu Skriveni a výrazně si tak zkrátit „šnorcholovací“ cestu, ale prakticky jsme toto nikdy nevyzkoušeli a vždy jsme dali přednost šnorchlování podél břehů.

Zmínil jsem již kemp Skriveni a pozvolna se tak dostáváme k našemu ubytování na majáku. Má první cesta na Jadran proběhla v roce 2006, tehdy jako nízkonákladová radioamatérská cesta na maják Porer. Od té doby jsme prakticky až na výjimky vždy v Chorvatsku ubytování na majácích. Výhody jsou pro naše účely nasnadě. Maják má prakticky vždy dobrý přístup do vody či přístavní molo a typicky také nějakou technickou/skladní budovu přímo u mola. Obytné prostory majáku původně sloužily rodinám obsluhujícím maják a s automatizací majáku se obsluha snížila na nezbytné minimum. Volné prostory jsou tak v tomto miléniu dostupné k pronajmutí ať již přímo od společnosti Plovput nebo později kolem roku 2010 se tyto již staly standardní součástí nabídky turistických kanceláři. Tyto prostory byly zamýšleny pro trvalé žití a jsou v historických budovách s vysokými stropy, mohutnými zdmi a tak nedostatek prostoru návštěvníka rozhodně netrápí. Spektakulární výhled na moře je velkým bonusem a zejména neustálý vánek zajišťuje příjemné prostředí i v ty nejparnější dny. Soukromí je dalším typickým bonusem ubytování na majáku. Existují však výjimky a jsou majáky, kterým je lepší se v případě důrazu na soukromí vyhnout a z vlastní zkušenosti mohu velmi nedoporučit maják Sv. Petar, kde je to přirozeně dáno lokalitou a umocněno turisty nerespektujícími zákazové značky, ochranné zdi i dveře do majáku (to je peklo … desítky turistů za den vám chodí doslova až přímo do kuchyně! … no more!). Obdobně kolem majáku Veli Rat se pohybuje vzhledem k snadné dostupnosti dlouhého ostrova (Dugi otok) velké množství lidí.  Ovšem majáky Palagruža, Sušac, Porer nacházející se na stejnojmenných ostrovech a Stuga na ostrově Lastovo jsou v tomto ohledu perfektním místem pro klidný odpočinek.

Maják Struga se nachází na 70m vysokém útesu a k majáku patří betonové přístavní molo s na chorvatské poměry luxusním vstupem do vody. Nedaleko tohoto mola je vstup do jeskyně Mala Medjedina. Jeskyně má opět bezpečný přívod čerstvého vzduchu poskytuje v letních měsících příjemné ochlazení i klidný „přístav“ zejména po návratech z delších cest a ponorů. Dno necelé dvě desítky metrů dlouhé a velmi úzké jeskyně se nachází v nejhlubších místech jen ve 4 metrech hloubky. Jeskyni obývá menší kolonie krevet prosvítavých (Palaemon elegans), které nás při relaxaci měly snahu „očistit“. Obecně zastávka na „čistící stanici“ je vždy zajímavá a jen je třeba upozornit, že pokud máte na neoprenovém obleku díry pro dokonalé zatopení uší, tak nečekané čistění ucha krevetou, která na vás naplave zezadu není úplně příjemný zážitek. Krevetky, ale jinak předvádějí úžasně roztomilé taneční představení.

Připraveni, ochlazeni a relaxováni se můžeme z této malé jeskyně vydat na delší cestu do magické Medjediny (Velka Medjedina). V našem případě letos relaxace končila u ostrůvku „Škoj od Uske“.

Víte, jak to vypadá, když se freediver potápí s bombama? Ne ne! Opravdu nemám na mysli tlakové láhve, ale freedivera s bombama … jako bomby, rakety, nevybuchlé minometné granáty a tak.

Vidět freedivera, jak v hloubce cosi vymlacuje ze dna a následně k vám připlave s nevybuchlou municí, jejímž místy prorezlým pláštěm je vidět třaskavina, je zážitek na který bude člověk vzpomínat nadosmrti. No a v ten moment to vypadalo, že ono nadosmrti nebude zase ani tak moc daleko. Přísahal bych, že v ten okamžik jsem slyšel, jak za mnou Milla Jovovich říká: “boom … bada boom … big bada boom!“ (The Fifth Element). Byl to velmi silný okamžik. Už jsem nás v duchu viděl opět v místních novinách, jak před dvěma lety s vrakem letadla SOKO Jastreb. Tentokrát by to bylo v černé kronice nebo o něco lépe, ale stále špatně s titulkem „Češi zadržení při rutinní hraniční COVID kontrole převáželi nelegálně několik kilogramů trhaviny!“. Zbýval jen důrazný apel na našeho pyrotechnika amatéra, že tohle by Jadran opravdu opustit nemělo. Jistou formou úplaty „dobrodružné duše“ buddyho z mé strany bylo „Ok! Vyfotím tě, ale zůstane to tady!“.  Stabilizátorů dělostřeleckých min je v těchto místech požehnaně a dají se počítat na desítky, ale tenhle dělostřelecký granát navíc v rukou buddyho mě tedy nepěkně překvapil. Znovu jsem si uvědomil, že „normální“ člověk by na takovou munici nesahal a následoval dodatečný příkaz „Do auta, do baráku nebo do blízkosti někoho dalšího to nesmí!“.  Pro většinu z nás platí pravidlo: Čemu nerozumím, do toho se nehrabu a to obzvlášť pokud to může udělat ono “big bada boom”. Od té doby jsem „to“ už neviděl a jen doufám, že i neměl ve své blízkosti. I přes neustálé dotazy z mé strany a ujišťování ze strany pyrotechnika amatéra jsem se pachuti a obav, že by „to“ s námi mohlo potají cestovat v některém ze zavazadel buddyho, zbavil až doma v ČR.

Buddy není jen amatérský pyrotechnik, ale také paraglider a speleolog.

Výhodou takového buddyho je, že jde do všeho a nikdy neřekne ne. Nevýhodou takového buddyho je, že jde do všeho i když řeknete ne.

Naštěstí potápění na nádech je relativně bezpečná sportovní disciplína, kde ona „svobodomyslnost“ a „dobrodružnost“ není až tak drasticky fatální jako například v přístrojovém potápění. Samozřejmě mužský model potápějící se již přes 50 let se šnorchlem v ústech, krátkými růžovými ploutvemi a výrazem z filmu „Smrt stopařek“ není úplně tím pravým pro případnou estetickou UW fotografii, ale nikdy neřekne ne a navíc je zdrojem nečekaného dobrodružství i zážitků, na které, pokud je přežijete, rádi vzpomínáte. Sebekriticky musím zhodnotit, že osobně bych byl výrazně horším modelem.

Krásná barvami oplývající stěna se nachází na jižním útesu přímo pod majákem Struga. Nádherná přehlídka barev začíná již v příjemných hloubkách pod 10m. Nedaleko směrem na východ od této barevné zahrádky jsme narazili na podivný falický útvar a od té doby považujeme jméno Struga za mužské jméno. Do té doby jsme maják Struga považovali za ji a nikoliv jeho. Tak tímto jsme také přispěli svou trochou do přílišným blahobytem způsobeného západoevropského pseudoproblému (on/ona/ono/oni/…muži kteří menstruují atd.).

Letos jsme Lastovo původně neplánovali, ale plány změnila CORONA. Žádné Řecko, žádné Španělsko, žádná Indonésie nebo Brazílie, ale utvořilo se krátké bezpečné cestovní okno na původně prodloužený víkend na Hemmooru a dopadlo to instantním týdnem v Chorvatsku.

Modrá je krásná a byl to příjemný odpočinek od hnědé a zelené tradičních to barev našich vod.

Lastovo … tak zase někdy příště …