Na západním okraji Skotska se pevnina postupně rozpadá na stovky ostrovů, ostrůvků a skal rozesetých v Atlantiku. Hebridy se táhnou podél západního pobřeží země a tradičně se dělí na Vnější a Vnitřní Hebridy. Je to krajina formovaná oceánem, větrem a rychle se měnícím počasím, kde moře po tisíce let určovalo nejen podobu pobřeží, ale i způsob života místních obyvatel.
Jedním z menších ostrovů Vnitřních Hebrid je Isle of Coll, asi 21 kilometrů dlouhý a maximálně pět kilometrů široký ostrov ležící západně od Mullu. Žije zde jen kolem 160 stálých obyvatel a většinu krajiny tvoří nízké kopce, vřesoviště, duny, jezera a překvapivé množství písečných pláží. Civilizace je tu poskrovnu a stejně málo je umělého světla – od roku 2013 je Coll oficiální Dark Sky Community, tedy oblastí s mimořádně nízkým světelným znečištěním.
Značnou část Collu tvoří lewisijská rula (Lewisian gneiss), jejíž nejstarší části vznikly přibližně před třemi miliardami let a patří k nejstarším horninám v Evropě. Při freedivingu se tak můžeme potápět podél skal tvořených materiálem starým zhruba dvě třetiny historie Země.
Pro nás však bylo stejně zajímavé to, co se pohybuje kolem ostrovů. Vody mezi Collem a sousedním Tiree patří k významným oblastem výskytu žraloka obrovského a celé Hebridy jsou mimořádně bohaté na mořský život. A právě ten byl hlavním důvodem naší cesty.
Expedice, která čekala skoro deset let
Výpravu na Hebridy jsem plánoval opravdu dlouho. Téměř dekádu jsem se neúspěšně snažil přesvědčit své freediverské kamarády, že průzkum úplně jiného biotopu stojí za trochu horší viditelnost, studenější vodu, skotské počasí a ne zrovna nízkou cenu. Dvakrát (zhruba před deseti a pak znovu před pěti lety) jsem se pokusil dát dohromady vlastní posádku pro mini-expedici. Bohužel ani jednou to nevyšlo.
Koncem minulého roku jsem proto změnil taktiku a přidal se k expedici Páji a Terky z Apnoe Space. Tentokrát to konečně dopadlo. Zpočátku jsem se trochu obával, že expedici potká stejný osud jako moje předchozí pokusy, ale dosah Páji a Terky je očividně významně větší než můj. Kapacitu zaplnily bez větších problémů a nakonec nás bylo dvanáct plus jeden člen support týmu.
Výsledkem byla velmi dobře připravená a zorganizovaná výprava, jejímž hlavním cílem nebylo honit rekordní hloubky ani odškrtávat předem daný seznam lokalit, ale především prozkoumat zdejší prostředí a zjistit, co Hebridy mohou nabídnout freediverovi. Což se přesně shodovalo s mým cílem.
Ze čtyřiceti stupňů do skotského léta
V Česku v té době panovala vedra sahající ke čtyřiceti stupňům, takže první kontakt s pravým skotským létem působil velmi příjemně. Teploty vzduchu mezi 12 a 16 °C a voda kolem 14 °C byly zpočátku velmi vítaným osvěžením.
S přibývajícími dny se ale chlad začal pomalu dostávat pod kůži. Pětimilimetrový neopren naštěstí poskytoval přijatelný tepelný komfort a jako obvykle se ukázalo, že větší výzvou než samotná teplota vody je kombinace dlouhých pobytů ve vodě, větru a čekání na lodi mezi jednotlivými ponory.
Hlavním cílem celé cesty byl průzkum a právě v tomhle ohledu Hebridy nezklamaly. Prostředí nad hladinou je zajímavé, ale pod vodou je ještě specifičtější.
Kelpový les
Kelpové lesy jsem již potkal, ale tady na Hebridech vypadaly zase jinak. Místy byly až neuvěřitelně husté. Dlouhé stélky chaluh vytvářely nad skalnatým dnem souvislou vrstvu a pod ní vznikaly chodby, průrvy a malé dlouhé tunely. Z hladiny někdy nebylo vůbec patrné, kolik prostoru a tunelů se pod „střechou“ z kelpu skrývá.
Právě tyto tunely využívali tuleni kuželozubý (Halichoerus grypus). Tuleňů jsme během expedice viděli několik, ale většina byla výrazně opatrnější, než jsem očekával. Jak trefně poznamenal náš zoolog Richard: „Tuleň není lachtan. Ten tak blízko hochu nepřiplave.“
Britské vody jsou jedním z nejdůležitějších míst pro tuleně kuželozubé na světě a naprostá většina britské populace se rozmnožuje právě ve Skotsku. Dospělý samec může mít přes dva metry a vážit více než 300 kilogramů, takže tvor, který mezi chaluhami na první pohled působí téměř elegantně a subtilně, je ve skutečnosti docela solidní kus zvířete.
Naše průvodkyně Luna z Basking Shark Scotland nám dala jednoduchou radu:
„Když jste na lokalitě s tuleni a žádného nevidíte, otočte se. Bude za vámi.“
Fungovalo to překvapivě spolehlivě. Tuleň rád pozoruje, ale očividně je mnohem méně nadšený, když je pozorován. Při jednom ponoru se mi nakonec po delší době s velmi relaxovanými pohyby podařilo získat důvěru menší samice natolik, že připlavala až ke mně a ochutnala špičky mých ploutví. Fotoaparát jsem záměrně nechal být, abych ji nevyplašil. Po prvním kontaktu se stejně stáhla do bezpečné vzdálenosti několika metrů a dál si mě prohlížela z pro ní komfortní vzdálenosti.
Pár dokumentačních fotografií se během dalších ponorů podařilo, ale focení v tak živé vodě není jednoduché. Velké množství planktonu a dalších částic výrazně omezuje viditelnost i množství světla pronikajícího do větších hloubek. Při použití blesku se bohužel v takové vodě významně světlo od částic odráží zpět do objektivu (backscatter). Výsledkem je pak podvodní obdoba fotografie sněhové vánice.
Nejzajímavější nakonec nebyly situace, které se daly relativně dobře vyfotit, ale setkání s tuleni přímo v temných tunelech kelpového lesa. Pro ně jsou tyto „chodby“ evidentně přirozeným hřištěm. Pro fotografa už méně: minimum světla, velké množství částic a rychle se pohybující zvíře posouvají scénu daleko za schopnosti mé i mé techniky. Nastoupil tak přirozený režim „Nefoť a užij si to!“.
Velryby, delfíni a Hitchcock nad hlavou
Velkým překvapením expedice bylo množství kytovců. Hned druhý den jsme narazili na trojici plejtváků malých (Balaenoptera acutorostrata / minke whales) při masivní hostině ve společnosti obrovského hejna mořských ptáků. Nespočet racků, terejů, papuchalků, alek, kormoránů a buřňáků na jednom místě jen prohluboval drama hodování plejtváků.
Taková scéna není náhodná. Ptáci i velryby sledují stejný zdroj potravy a aktivita ptáků nad hladinou může být dobrou nápovědou, že se pod nimi něco děje. Podobná pozorování jsou z Hebrid dobře známá – místní databáze zaznamenává plejtváky malé při lovu právě ve společnosti stovek až tisíců mořských ptáků.
Pohled z lodi byl působivý. Na hladině se objevovali plejtváci, nad nimi se střídavě zvedaly a střemhlav vrhaly stovky ptáků a celá scéna připomínala spíš dobře zorganizovaný útok než krmení. Kam se hrabe Alfred Hitchcock.
Během dalších dní jsme měli štěstí na množství delfínů a několikrát také na keporkaka (Megaptera novaeangliae). Ten se s námi po krásném setkání rozloučil několika výskoky z vody. Breaching, při kterém se mnohatunová velryba dostane celé tělo nad hladinu, patří k nejefektnějším projevům kytovců vůbec. Pro freedivera na lodi je každopádně těžké vymyslet působivější tečku za setkáním.
Pěšky napříč Collem
Jedno odpoledne bylo moře natolik rozbouřené, že další potápění nepřipadalo v úvahu. Využil jsem proto volný čas k tomu, abych se na Coll podíval také ze souše. Z našeho bunkhousu v Arinagour jsem vyrazil pěšky napříč ostrovem, přes Arnabost a kolem místního devítijamkového golfového hřiště až na západní pobřeží k Cliad Bay.
Po několika kilometrech chůze z Arinagour se tak přede mnou najednou otevřela široká Cliad Bay – dlouhá písečná pláž obrácená přímo k Atlantiku, lemovaná skalami a útesy, na kterých lze potkat tuleně a s trochou štěstí i vydru.
Coll má v tomhle směru jednu zvláštnost – řada jeho pláží není ze silnice vůbec vidět a poslední úsek je potřeba dojít přes pastviny, duny a pobřežní travnaté plochy. Po příchodu na místo se tak přede mnou otevřela široká písečná pláž obrácená přímo k Atlantiku. Vítr, který nám ten den znemožnil vyjet na moře, hnal na pobřeží jednu vlnu za druhou a docela názorně ukazoval, proč tentokrát zůstal neopren v bunkhousu.
Fotoaparát ale zahálet nemusel. Pobřeží a okolní mokřady jsou dobrým prostředím pro bahňáky a jedním z nejnápadnějších je ústřičník velký (Haematopus ostralegus) – černobílý pták s výrazně červenooranžovým zobákem a nohama. Navzdory českému jménu se neživí jen ústřicemi a dlouhý silný zobák používá také k otevírání dalších mlžů či k hledání červů a dalších bezobratlých. Na Collu jsem tak místo podvodního focení strávil část odpoledne fotografováním ptáků na pobřeží.
Celá procházka byla zároveň dobrým připomenutím, jak malý a řídce osídlený Coll vlastně je. Během jediného odpoledne lze vyrazit z Arinagour na východní straně a přejít ostrov až k otevřenému Atlantiku na západě. Cestou jsem přitom potkal přesně dva lidi – a oba byli freediveři z našeho týmu, kteří měli kvůli rozbouřenému moři stejný nápad jako já. Jinak jsem měl cestu přes ostrov i pláž prakticky jen pro sebe.
Papuchalci na Lunze
Úplně jiný typ zážitku nabídla hnízdní kolonie papuchalků severních (Fratercula arctica) na ostrově Lunga. Přijeli jsme prakticky na konci jejich sezony na souši. Mláďata se už chystala opustit hnízdní nory a za několik týdnů by byly tyto útesy prázdné.
Papuchalci totiž navzdory své pověsti typických obyvatel skalnatých ostrovů tráví většinu roku daleko na moři. Na souš se vracejí především kvůli rozmnožování, často ke stejnému partnerovi a dokonce do stejné hnízdní nory jako v předchozích letech. Samice zpravidla snáší jediné vejce. Po vyvedení mláděte se kolonie postupně vyprázdní a ptáci zmizí na dlouhé měsíce do Atlantiku.
Zajímavý je i jejich typický pestrobarevný zobák. Není takový celý rok. Po skončení hnízdní sezony papuchalci jeho barevné vnější části shazují a přes zimu vypadají podstatně nenápadněji. Je to vzhled, který většina návštěvníků Hebrid nikdy neuvidí, protože v té době už jsou ptáci daleko na moři.
A jejich schopnost lovit malé ryby je obdivuhodná. Zoubkované okraje zobáku jim umožňují držet už ulovené rybky a současně pokračovat v lovu dalších.
Vydry v Arinagour
Za některými zvířaty přitom nebylo nutné vyrážet lodí vůbec. Vydry říční se pravidelně objevují přímo u pobřeží Arinagour, tedy jen kousek od místa, kde jsme bydleli. Přestože jde o stejný druh vydry, jaký známe i ze střední Evropy, na západním pobřeží Skotska se vydry velmi dobře přizpůsobily životu u moře a velkou část potravy získávají právě v pobřežních vodách.
Několikrát jsme proto vstávali ještě před svítáním a vyráželi k pobřeží s fotoaparáty. Já jsem ale štěstí neměl. A samozřejmě to dopadlo přesně podle jednoho ze základních zákonů wildlife fotografie – jediné ráno, kdy jsem výpravu za vydrami vynechal, narazili Richard s Týnou na břehu na dvojici vyder.
V dalších dnech jsem se je pokoušel najít znovu, ale bez úspěchu. Vydry byly nepochybně někde poblíž, jen ne tam, kde jsem zrovna čekal já. Inu, wildlife je wildlife. Člověk může znát správné místo, přijít ve správnou denní dobu a několikrát si přivstat – a stejně nakonec rozhoduje zvíře.
Fingalova jeskyně
Fingalovu jeskyni jsem původně neměl potřebu navštívit, ale nakonec jsem byl rád, že jsme tam vyrazili.
Jeskyně leží na malém neobydleném ostrově Staffa a její stěny tvoří pravidelné čedičové sloupce vzniklé pomalým chladnutím mohutných lávových proudů. Vlny Atlantiku pak po velmi dlouhou dobu využívaly slabší místa mezi sloupci a postupně do nich vyhloubily systém mořských jeskyní. Fingalova je nejslavnější, ale není jediná – na Staffě je podobných mořských jeskyní devatenáct.
Její gaelský název An Uamh Binn lze přeložit jako „melodická“ či „hudební jeskyně“, což dává smysl okamžitě po vstupu. Vlny se uvnitř odrážejí od čedičových stěn a vytvářejí velmi specifickou akustiku.
My jsme ji zastihli za počasí, které jí slušelo možná víc než modrá obloha. Hustý déšť, dramatické světlo a vlnění Atlantiku udělaly z návštěvy tří jeskyní jeden z nevšedních zážitků celé expedice. Čedičové sloupy mizící v šeru, vlny valící se dovnitř a zvuk moře zesílený prostorem jeskyně fungovaly dohromady překvapivě dobře.
Pod molem na Collu
Jedním z velkých překvapení celé výpravy bylo potápění kolem pieru na Collu. Na první pohled obyčejné přístavní molo rozhodně nevypadalo jako lokalita, která by měla patřit k zajímavějším ponorům expedice. Pod hladinou to ale bylo přesně naopak.
Mohutná konstrukce vysokého mola vytvářela pod vodou velký zastíněný prostor, do kterého mezi pilíři pronikaly pruhy denního světla. Právě kombinace tmavého pozadí, světla přicházejícího ze stran a pohybujících se chaluh dělala z jinak technické stavby překvapivě fotogenické místo. Na kamenech a konstrukci mola rostly sasanky, mezi nimi se pohybovalo množství krabů a dál od pilířů přecházelo dno do porostů chaluh a kelpu.
Pro freediving bylo zajímavé hlavně střídání jednotlivých prostředí na velmi malém prostoru. Chvíli jsme se pohybovali v otevřenější vodě mezi kelpem, o pár metrů dál už pod mohutnou konstrukcí mola, kde se výrazně měnilo světlo i celková atmosféra ponoru. Stačilo se zanořit, nechat za sebou osvětlenou hladinu a vplout pod pier, kde se proti světlu rýsovaly siluety pilířů, chaluh a dalších potápěčů.
Byla to jedna z těch lokalit, od kterých člověk předem příliš neočekává, a právě proto nakonec příjemně překvapí. Sasanky, desítky krabů, husté chaluhy, kelp a především světlo pronikající pod vysokým molem nabídly úplně jiný typ potápění než otevřené pobřeží Collu. A zároveň dobře ukázaly, že na Hebridech nemusí být nejzajímavější ponor nutně na odlehlém útesu – někdy stačí skočit do vody přímo v přístavu.
Na závěr
Na Hebridy jsme nejeli za dokonalou viditelností, teplou vodou ani snadným potápěním. Chtěli jsme poznat prostředí, které se od našich obvyklých freedivingových destinací téměř ve všem liší. A přesně to jsme dostali: husté kelpové lesy, setkání s tuleni, plejtváky, delfíny a keporkaky, kolonie mořských ptáků, čedičové jeskyně Staffy i ponory podél skal, jejichž historie začala před třemi miliardami let.
Paradoxně jsme přitom neviděli zvíře, které bylo původně hlavním cílem celé výpravy – žraloka obrovského (basking shark). Právě vody kolem Collu a Tiree patří k místům, kde se s touto druhou největší rybou světa lze v letních měsících setkat, příroda ale podobné objednávky samozřejmě nepřijímá. Tentokrát jsme jednoduše štěstí neměli.
Nakonec to však expedici na zajímavosti nijak neubralo. Možná spíš naopak. Místo cesty postavené kolem jediného druhu se z ní stal skutečný průzkum Hebrid a jejich podmořského světa. Každý den přinesl něco jiného a řadu nejsilnějších zážitků jsme našli tam, kde jsme je předem vůbec nečekali – v tunelech kelpového lesa, pod obyčejným přístavním molem nebo uprostřed hejna mořských ptáků s plejtváky vyplouvajícími na hladinu.
Žralok obrovský tak zůstává dobrým důvodem, proč se na Hebridy někdy vrátit. Tentokrát jsme ho sice nenašli, ale našli jsme dost jiných důvodů, proč ta cesta stála za to.
